Jistebnice, naše milé rodiště.
Antonín Pešek 1873-1955

V táborském kraji v údolí leží město Jistebnice, vrchy a kopce v okolí, Stará hora, Šibenice. Sedmero vrchů kolkolem věnčí mé milé rodiště, na jednom kaple se zvonkem, s rozhledem krásným na pouště. Na čtyři strany silnice, do vesnic polí, dvanáct cest, na sever,západ štěpnice, na jihu zámek s parkem jest. U všech cest, silnic, stromů řad, na hrázích rybníků smrky a olše, založen také nový sad, rozkošné zajisté okolí naše. Půjdeš-li silnicí k Táboru, po stranách alej topolů, nazpět-li, když se ohlédneš, uvidíš školu, kostel, věž, jak ony nad městem vévodí, škola má dvoje poschodí. Na věži střecha zvonová - na ní se houpá poledník, níže lze spatřit ciferník; trochu níž ještě dva zvony, umíráček a Michal objemný. Jejich zvuk souladně nese se, volaje k modlitbě do chrámu, Michael na křídlech povznese mysl všech zbožných křesťanů. Kostel již starý pět set let, nová radnice let deset, stojí jak úhledná nevěsta, mající v průčelí erb města, na bílém poli červená růže, pět listů dokola. Náměstí nově dlážděno, kolem kašen nasázeno, několik akátů kvetoucích i také řadou v ulicích. Nejlepší ulice Palacká, dlažba a chodníky po straně, kdo má čas, hezká tu procházka až na most přes potok Cedron jde. Potok, ten přichází ze dvou stran, dolů od Smolíku, Chadimáku stékají se spolu, v místě, jež ''Ostrůvkem'' plove, západním pak směrem svoje vody v Smutný potok vlévá spojeným pak tokem znova končí, vzdálen Jistebnice, za Bechyní do Lužnice. Pak, kde se dvě cesty pojí, ze dvoru a městečka, v stínu dvou kaštanů stojí Matky Boží kaplička. Naproti byt zahradníkův, k němuž dvéře zazdili, aby večer při měsíčku schůzky mladých zkazili. Odtud táhne se zeď parku, k obrostlému vrátných domku, kde železná vrata jsou s mnohou pěknou ozdobou. Vejdi dovnitř stromořadím lip, keřů a kaštanů, brzy přijdeš k zámku nahoru. Vystavený v době novější na mírném tu stojí návrší, maje schodiště a balkon též, spolu krásnou, romantickou věž a za ní rudobílý prapor vlaje, hodin hlas zn,í jak když hraje a před zámkem taras, schody a koberec květinový v symetricky správném slohu, souladu skýtá pohled libý oku, mysli dobrou náladu. Ve stinném loubí prostřed houští lavička a stoleček, za smrčinou v rohu jižním zarostlý je domeček. Podobá se tvrzi málem z balvanů a kamení, jeho zdi se kryjí stále v břečťanové zeleni. Smrž a rybník pivovarský zvláště činí dojem hezký, v prostřed něho na ostrově besídka a stromy mnohé. Též jeskyně panny Lurdské mile dojme oko lidské, dřevěný zde také kříž, na něm krásný Pán Ježíš s bolestným výrazem ve tváři a z očí mu láska září. Večerní září červánků třpytí se okna na zámku, ohnivým leskem do zlata schází jen princezna zakletá, aby byl jako v pohádce, kde slouží hosti, tajné ruce. Uprostřed háje květů háv zdi a věž vypíná jako páv, k ozdobě kraje valně přispívá, panstvo sem na léto přijíždívá. Otomar Nádherný, svobodný pán zřídil tu překrásný, nádherný stan. Založil rozsáhlý hrazený park, konírnu, kurníky, vrátnice u dvojích vrat. Na podzim na hony přijíždí zas, oj, jak tam veselo bývá ten čas. Lovecká družina vyjíždí v kraj přes pole, lučiny, lesy a háj. Postřílí zajíců, koroptví též i srnců, vrací se vesele, v smíchu a hlaholu mnohých honců. Na zámku nastanou hody a zábavy, za hudby veselá chasa se baví, baroni, hrabata, šlechtické dcery tráví zde po hodech skvostné večery. Hosté se rozjedou i páni odjedou, než bude mráz. Odjedou do Vídně a v zdejší krajině smutně je zas. Hledíme na východ, uzříme Tisovou, Ovčín a rybníky a výše Orlov a za ním Dehetník, listnatý les,pak za ním pramalou, maličkou ves. V rybníku Smolíku bývá koupadlo, v hostinci ''U Hvězdy'' pěkné divadlo. Můžem se baviti dosti často příjemnou vycházkou ven za město. Pojďme již k rybníkům, v třešňový sad, jinde dnes parno jest, zde vane chlad. Zapějem, okřejem, co stačí plíce, rozkveť a šťastna buď, naše Jistebnice!
Známka.jpg
c.jpg
Logo Milan Pešek.jpg
POHLEDNICE JISTEBNICE

Pochod Tří  veteránů z Jistebnice do Brtce

                                 Něco málo z historie pochodu tří veteránů

 

     Je to už mnoho let, co v Jistebnici dva kamarádi a švagři, Jaroslav Kadlec zvaný Čára, bývalý revizní technik elektro a Jaromír Strádal zvaný Sedmilhář, bývalý hospodský, oba už důchodci, začali chodit na nedělní vycházky. Stalo se to jakýmsi pravidlem a během nějakého času se k nim přidal i bývalý předseda národního výboru Ludvík Dušek, kterému se říkávalo Holoubku. Bylo to nejspíš proto, že on tohle slovo často používal v hovoru, obvyklé bylo, když po něm někdo něco chtěl, že se usmál a řekl „tak co bys rád holoubku?“  

    Byl na ně hezký pohled, když rázovali krajinou. Všichni měli přes rameno mošničky, v ruce  hole a s těmi holemi to opravdu uměli. Ono to totiž není jen tak vyrazit si s holí, hůl musí být synchronizovaná s pohybem těla, v ruce pěkně klouzat a působit elegantně a to oni uměli.

    Často mívali sraz v cukrárně „u Anežky.“ První, ráno hned po otevření, vždycky přicházel Ludvík Dušek, ani nemusel nic říkat a já už stavěl vodu na tři kávy. Když jsem je na tácu nesl na stůl, vždycky jsem se ptal „tak pane Dušek, kam dneska vyrážíte?“ Ale přesně jsem věděl co bude následovat, pan Dušek obřadně zvedl ruku, s takovým zvláštním, řekl bych hereckým gestem napřímil ukazováček, zvedl hlavu a významně pronesl „jo – to až co řekne Čára holoubku“ a někdy k tomu dodal i své oblíbené „meeé.“ Jen co kávy trošku ochladli, už tu byli zbývající členové. Hole opřeli do kouta, mošničky pověsili přes židle a labužnicky si vychutnávali kávu. Jakmile dopili, už se nezdržovali a vyrazili. Občas si také koupili i něco na cestu. Cíle měli různé, někdy zašli i na poutě do okolních městeček, ale často končili ve vesničce zvané Brtec.

    Je to malebná vesnička na kopci nedaleko Jistebnice, s příjemnou rodinnou hospůdkou a skvělou, ochotnou a přívětivou obsluhou, kterou zajišťuje rodina Čapkova. Tady se mnohdy i zdrželi a někdy mívali také potíže s návratem domů, že se až rodiny strachovali kde jsou. Příhody měli zajímavé, jednou se vrátili v noci po pás mokří s tím, že lovili rybník, jindy prý  pomáhali hasit požár, ale příští neděli už zase byli na cestě.

   Po čase dva kamarádi zemřeli, Čára zůstal sám a protože jiného parťáka neměl, na nedělní vycházky přestal chodit.

    Bylo to už několik let po tom, co tři kamarády osud rozdělil, když se těsně po vánocích sešla v jistebnické hospodě na pivě skupina lidí, která se shodla na tom, že vlastně mezi svátky je takový prostor, kdy se nic neděje a že by to do Silvestra chtělo něco podniknout. Tehdy  pronesl Ondřej Mácha památnou větu „tak půjdeme pozejtří do Brtce jako chodili Čára s Ludvíkem a Sedmilhářem.“ Všem se to zdál dobrý nápad a tak se už domluvili jenom detaily jako například, že si každý vezme hůl jako nosili oni a nějaký kostým, aby to nebyl jen tak obyčejný pochod a sraz bude hned po obědě, nejlépe v jednu, na náměstí u kašny, „a Karle prosím tě vezmi harmoniku“ poznamenal Ondřej „jo, taky by bylo dobře říct to Čárovi, já za ním zejtra  zajdu.“ A protože „pozejtří“ bylo 29. prosince, tak se všichni účastníci domluvili, že tenhle datum se půjde vždycky a podle tří kamarádů se tento pochod nazval „Pochod tří veteránů.“

    Když jsem si tenkrát chystal kostým a hůl, tak mě napadlo, že by nebylo špatné, kdybychom se všichni po příchodu do Brtce k Čapkovům, někam podepsali abychom měli  památku. Nakonec jsem na poslední chvíli našel takový úplně obyčejný sešit a vzal ho sebou. Ty první dva nebo tři pochody jsme se ještě vešli k Čapkovům domů do staré hospody. Mělo to své kouzlo a pamětníci mi to jistě potvrdí. Namačkáni na sebe jsme si byli nějak blíž a čůrat se chodilo do chléva ke krávě. Tenkrát, když jsme šli poprvé, tak jsme Čapkovým nic neřekli a oni na to nebyli připraveni. Piva bylo dost, ale jídlo pro všechny ne a tak dobrák, starostlivá paní Čapková, po chvíli přišla a říká „chlapci co já bych vám dala k jídlu? Mám tady jenom chleba, sádlo a cibuli, jedli by jste to? Nebo bych vám mohla taky udělat topinky.“   A my všichni nadšeně volali „jedli, jedli, to bude výborný!“ A tak manželé Čapkovi krájeli chleba a cibuli, mazali sádlem, nosili to na stoly a my si libovali jaká je to dobrota. Myslím si, že druhý den asi neměli ke snídani co jíst, protože jsme to tenkrát všechno snědli, ale od té doby, chleba se sádlem s cibulí a topinky, patří k pochodu tří veteránů tak, jako Čára jediný žijící veterán.

    Já tohle povídání píšu z několika důvodů. Letos bude jubilejní desátý pochod a účastníků přibývá. Jakoby ten pochod žil svým vlastním životem, protože plakáty dělám většinou jenom dva a přesto se to všichni nějak doví. Dokonce chodí i z okolních městeček nebo vesnic a mě napadlo, že při tom množství lidí, někteří účastníci možná ani neví, jak to vlastně začalo a proč se ten pochod takhle jmenuje. Další důvod je, že se letos rozsypala pamětní kniha. Takhle honosně jsme postupem času začali říkat tomu původnímu sešitu. Napadlo mě, že by jsme ho mohli dát do jiných desek, ale nakonec jsme to zavrhli, protože přece jen k tomu pochodu patří takový jaký je, tak proč ho zkrášlovat. Ono se  není nakonec čemu divit, že se rozpadl, protože v něm hodně účastníků listuje, vrací se k minulým ročníkům a čte si co tam kdo vtipného nebo legračního napsal. Jsem rád, že se žádná stránka neztratila a mě při skenování a lepení napadlo, že už je to vlastně historický, nenahraditelný dokument a bylo mi smutno, když jsem si uvědomil, že někteří účastníci už nežijí. Taky jsem si říkal, že se historie tří veteránů vlastně trochu opakuje, protože i my míváme někdy potíže s návratem domů. Ale hlavně si myslím – ti tři kamarádi si zaslouží, aby se o nich vědělo.

    Zajímavé je taky to, že nemají žádný společný snímek z pochodu. Čára mi to, když jsem za ním byl a prosil o nějaké fotografie, vysvětlil tak, že si užili spoustu legrace a zajímavých příhod, ale nikdy je nenapadlo, nechat se vyfotit. Ta fotka kde je Čára s Ludvíkem, je vlastně jediná a vznikla náhodou, když je jedna paní na Cunkově vyfotila Polaroidem a hned jim dala snímek do ruky.

    Potom si myslím, že by bylo na místě poděkovat. Těm, kteří to vymysleli, všem, kteří se zúčastňují a jsou ochotni obléci se do kostýmů, Ondřejovi Máchovi za výrobu odznáčků co se přitloukají na hole, rodině Čapkových, za přívětivou a pohodovou obsluhu a všem, kteří jakýmkoli způsobem přispívají k té báječné atmosféře, která pochody provází a já si jen ze srdce přeji, aby to vydrželo i do dalších let.

 

      Karel Novák -  toho jména druhý

      

KONTAKT


 
Jistebnice
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one